Maličkost, která může změnit svět

Co o sobě zjistíme v dobách velkých krizí? Patříme opravdu na západ, jak si často o sobě vysníváme? Jak se teď budeme chovat k těm slabším? Starým lidem, chudým lidem, dětem, ženám, které právě porodily?

Začnu vzpomínkou na jednu svoji soukromou krátkou ale intenzivní krizi. Minulé léto jsme s dětmi podnikli velkolepý balkánský výlet. K tisíci krásných zážitků se přidala jedna zkušenost s bosenským zdravotnickým systémem, kterou dodnes děsím své přátele, obzvláště ty s malými dětmi.

Naše nejmladší dítě, tehdy čtyřletý Olík, se po neuváženém skoku z gauče odrazil od manželova kolena a hlavou rozbil skleněný stůl v obýváku našich přátel. Šok, hysterie, telefonát na místní záchranku. Ta ovšem odmítá poslat vůz, protože „prý, podle toho, jak slyší dítě plakat, to vypadá, že neztratil vědomí a tudíž se snad o nic závažného nejedná.“ Máme prý přijet do nemocnice. Já v naprosté panice, držíc dítě krvácející z hlavy, manžel Filip naštěstí v režimu bojovém, nikoliv hysterickém, odváží nás na místní pohotovost. Nejdelší cesta v životě se ještě prodlužuje ve chvíli, kdy mi moje děťátko začíná kolabovat v náruči a říká, že se mu chce spát. Přijíždíme na urgentní příjem, řidiči sanitky nás ležérně s cigaretou v ruce pozorují, jak vybíháme s malým dítětem se zakrvácenou hlavou z auta a běžíme k místu, kde nás snad vyšetří. Synáček je statečný. Lékařka nás po vyšetření uklidňuje, že krvácení půjde zastavit, lebka není proražená. Šok přechází v obrovskou úlevu a ke vděku vesmíru, že nám to dítě ponechá. Volají nám sanitku, která nás převeze z pohotovosti do nemocnice na šití.

Záchranáři típou cigaretu a usazují nás do vozu. Olíček je celkem v klidu a netuší, že to nejhorší máme všichni před sebou. V nemocnici nás přebírají na oddělení chirurgie. Milé sestry nás posílají z malého operačního sálu na chodbu. Protestujeme a vymiňujeme si zůstat. Nemají s tím problém, dokud prý nepřijde profesor. Bez dalších řečí čistí ránu. My držíme malého hrdinu za ruce. Zanedlouho však přichází profesor. Spěchá, na krku se mu pohupuje opulentní řetěz se zlatým křížem, připomíná mafiána z filmu Bílá kočka, černý kocour. Je jasné, že profesor není zvyklý na nějaké vyjednávání a vykazuje nás ze sálu. Manžel mu asertivně navrhuje, že bychom při šití synovy hlavy měli být přítomni, jednak proto, že je ještě malý, a také proto, že nerozumí srbsky a že bychom mu tlumočili. Profesor odpovídá jedním slovem. Nelze. Pak jde k nám a rukou nás vytlačí na chodbu. Ještě vidíme, jak našeho syna drží sestry na stole a jak podávají profesorovi nástroje. Dveře se zaklapnou. Syn křičí, zoufale volá o pomoc, zdravotníkům nerozumí a jejich ujišťování, že to brzy skončí, nechápe.  Skrz dveře k nám doléhá volání o pomoc: „Já chci mámu, nechte mě, nestříhejte mi hlavu.“ Brečím a prosím manžela, ať něco udělá. Na dveřích je koule. Rozhodli jsme se nedobývat se dovnitř. Trvá nekonečně dlouho, než  se dveře otevřou a my konečně vidíme svého uplakaného hrdinu. Profesor odchází středem, sestry mlčí, předávají mi uřícené dítě a účtenku k proplacení. Jsem pevně rozhodnutá, že do Bosny hodně dlouho nepojedu. Všechno nakonec dopadlo dobře. Rána se zahojila a Olíček si dodnes dělá legraci z toho, jak se se sestrami pral a jak na ně pěkně křičel. Ze svého pohledu morálně zvítězil a je si jist, že kdyby nebyli tři proti jednomu, nedal by jim šanci.

Nikdy jsem se nechtěla povyšovat nad jiné kultury, země a lidi, kteří jsou zvyklí dělat věci jinak. Pracovala jsem v různých koutech světa, měla možnost vidět, jak se zachází s dětmi na západě i daleko na východ od nás. Jeden můj kamarád původem z Argentiny si mi kdysi postěžoval: „Netušil jsem, když jsem se rozhodl mít dítě s holkou z Čech, že budu mít dítě v zemi, kde se lidi k dětem chovají hůř než ke svým psům“.

Jak jsem psala na začátku, historkou z Bosny již skoro rok provokuju své české přátele k zamyšlení nad tím, jestli máme právo myslet si, že jsme v zacházení s dětmi dál než tam kdesi daleko na Balkáně. Odpověď je bohužel jednoduchá. Nemáme se zas tak čím chlubit.

Již sedmým rokem se věnuji práci duly – pomáhám těhotným ženám a jejich partnerům projít co nejspokojeněji obdobím těhotenství, porodu a šestinedělí. Už roky se s mnoha dalšími kolegyněmi dulami, porodními asistentkami a osvícenými lékaři snažíme i ty ostatní přesvědčit o tom, jak důležitý a nenahraditelný je kontakt matky (nebo otce) s právě narozeným děťátkem, co všechno se v hlavách a tělech nové rodiny odehrává a jak důležité je pro jejich psychické i fyzické zdraví zůstat po mnohdy náročném porodu spolu. V mnoha českých porodnicích to vědí a děti na sesternu odnášejí pouze maminkám, které o to požádají (ano, to je také naprosto v pořádku, i za starých „přirozených“ časů byla po porodu čerstvé mamince k dispozici osoba, která se mohla o dítě postarat, když maminka neměla sílu).

Ale bohužel v mnoha porodnicích vidí personál dítě ležící po porodu u maminky jako vynucený luxus a nesmyslně nebezpečné nakládání s novorozencem. To, že dítě (a obzvláště to novorozené) patří k matce, se kupodivu a navzdory prospěšnosti dokázané nikoliv pouze zdravým selským rozumem, ale i četnými vědeckými studiemi, stále mnohým zdravotníkům v ČR nedaří vysvětlit. Kdo si potřebuje přečíst více o bondingu, nalezne to třeba zde.

Současná koronavirová krize nás asi naučí mnohé. Mezi lidmi se probouzí obrovská solidarita, vláda zaspala, lidé šijí roušky, bojí se o zdravotníky, kteří se chystají na největší nápor, jaký kdy zažili. Musíme se všichni semknout a pomoci, jak jen umíme.

V českých porodnicích se mezitím začaly dít věci. Česká vláda v rámci ochranných opatření proti koronaviru zakázala plošně doprovod otců nebo doprovod osobou blízkou u porodu. Ženy, které se měsíce chystaly na porod v doprovodu blízké osoby, to teď musí zvládnout bez ní a doufat, že personál, na který v porodnici narazí, bude přívětivý

Tam, kde nás, doprovázející osoby (otce nebo duly), doposud vítali a byli za naši spolupráci upřímně rádi, se i teď snaží umožnit rodičům být se svými dětmi, jak jen to v nastalé krizové situaci lze. Tam, kde nás viděli velmi jemně řečeno s nelibostí, teď bohužel nové restrikce přivítali a návrat do starých pořádků si nezakrytě užívají.

Svědectví z některých porodních institucí jsou šokující: V porodnici v České Lípě prý musí mít maminka po porodu dítě od sebe vzdálené 2 metry. V Olomouci na zákaz otce u porodu „logicky“ navazuje další nařízení – maminka nesmí být s miminkem po porodu na pokoji sama, prý proto, kdyby náhodou omdlela, mohla by děťátko zalehnout. Děti tam proto po porodu odnášejí na sesternu, kde je o ně postaráno. U Apolináře v Praze umravňují rodící ženy, kterým v poslední fázi porodu padá rouška.

Jsem pro to, respektovat karanténní opatření. Proč se ale v České republice znovu potýkáme s tím, že si z doporučení světových organizací vybíráme jen to, co se nám hodí? Světová zdravotnická organizace v souvislosti s těhotenstvím, porodem a kojením a šířením koronaviru SARS-COV-2 doporučuje mimo jiné rodícím ženám zajistit přítomnost vybrané osoby blízké u porodu. V případě podezření na SARS-COV-2 nebo jeho potvrzení, by měl zdravotnický personál učinit příslušná hygienická opatření ke snížení rizika infekce pro sebe a ostatní, včetně použití vhodného ochranného oděvu.

Co kdybychom se už konečně shodli na tom, že dítě a rodiče patří k sobě? Představme si, že bychom my všichni po několik generací po sobě nebyli násilně oddělováni po narození od svých rodičů a měli bychom možnost vytvářet zdravé vazby. Třeba by se nám lépe vytvářely vztahy a vazby během celého našeho života… Je to taková troufalá fantazie, ale představme si, co by s námi všemi ten dostatek něhy a bezpečí hned na začátku života udělal.

Pokud to jen trochu jde, buďte se svými dětmi. Je to maličkost, která může změnit svět.